Jdi na obsah Jdi na menu
 


PARUKÁŘ

MGR. BC. ALEXANDR VESELÝ

Prvotřídní parukáři jsou ozdobou každé výstavy a vzbuzují oprávněný obdiv u všech pozorovatelů. Jejich chov vyžaduje speciální metodiku s ohledem na obrovskou pernatou ozdobu, která je zkrášluje. Je nazývána parukou a holub parukář aristokratem. Společně s pávíkem a modenou tvoří pravděpodobně trio nejrozšířenějších holubů světa.

article preview

PARUKÁŘ - MGR. BC. ALEXANDR VESELÝ

(článek z roku 2014 vyšel v časopise Fauna, edice Nejznámější holubi) 

 

Historie

Parukáři pocházejí z Indie, kde se v chrámových chovech podařilo ustálit velké množství mutací, ze kterých těžíme dodnes. Do Evropy byli dovezeni kolem roku 1550 holandskými mořeplavci, ale jejich existence byla Evropanům známa již kolem roku 1500. Nejvíce se plemeni začalo dařit v Anglii, kde bylo zušlechtěno do podoby, která mu zajistila pozici jednoho z nejvznešenějších holubů. Pernatá ozdoba obepínající hlavu a krk je velmi líbivá a lákala k přebírání. V průběhu let tak vznikli například staroholandští kapucíni, šmalkaldští barevnohlávci, američtí svatí holubi. Díky parukářům došlo k zásadnímu zušlechtění bucharských bubláků nebo čínských holubů. Parukáře si oblíbila mimo jiných anglická královna Viktorie. Nalezneme o nich zmínky ve všech nejstarších písemných dílech, včetně Aldrovandiho, Treatise (1610), Fultona (1874), Lyella (1880) nebo Hilla (1887).

Z naší literatury vybírám Bohumila Baušeho, který v knize Drůbež (1898) nazývá paruku „pérovým límcem“, který se „táhne po stranách krku až ku ohybu křídel, přečnívá nahoře část temene hlavy jako kapuce a tvoří na šíji hřívu“. O jejich temperamentu uvádí, že „parukáři jsou flegmatičtí, přítulní, snadno uvykají, nelítají mnoho, tlukou křídlama a přemetají, mají chůzi cupitavou, jasně vrkají“. V časopise Svět zvířat v roce 1911 byl otištěn článek „Parukáři“, ve kterém autor uvádí, že „v roce 1600 dověděla se o něm celá Evropa. Nakreslil jej poprvé malíř Androvandt, který vypravuje, že parukáři přišli z Belgie pod jménem ‘capiero’ (holubi mniši, monachicae), měliť na sobě kapuci. Později se jim říkalo holubi závojnatí.“ Roku 1735 radil Moore, aby parukáři „vypěstovali se možná co nejmenší“. V té době měli ještě parukáři holé i opeřené nohy a tvar jejich paruky byl nahoře poněkud špičatější, při pohledu z boku bylo zpravidla vidět temeno hlavy. Moderní parukáři se velmi záhy rozšířili do celého světa, přičemž nejkvalitnější chovy dnes nalezneme v Kanadě, USA, některých zemích Arabského poloostrova, Austrálii a Německu. Na území České a Slovenské republiky byl parukář vždy oblíbenější na Slovensku. Známý byl velký chov profesora Františka Fekta z Prešova před první světovou válkou, po druhé sv. válce byl nestorem Štefan Makara z Košic. Nejznámějším chovatelem v Česku byl bezpochyby Josef Salamánek z Čelákovic, který uskutečnil i import ze Severní Ameriky a jeho chov se řadil mezi vynikající. Nejznámějšími chovateli dneška jsou v ČR Josef Kostkuba, Pavel Drba a Ladislav Chleboun sen., na Slovensku otec a syn Tóthovi. V současné době je pravděpodobně nejrespektovanějším chovatelem parukářů na světě Clint Robertson z Kanady. Jeho mimořádné úspěchy navazují na mistrovství legendárních Severoameričanů Marcela Giguereho, Edmunda Bachmanna a dalších, kteří sami byli pokračovateli ve vynikající práci legendárního „kanadského tria“ z první poloviny 20. století ve složení Roy Boug, Paul McNorgan a Ed McLean. Dalšími vynikajícími chovateli posledního půlstoletí byli nebo jsou Dennis Soares, Sergio DeAlmeida, Drew Lobenstein či Jim Ecker. Z Australanů nemohu opomenout Darcyho Cooka. V Německu patří k nejznámějším př. Kalverkamp, Wanke, Waldenmeier, Bernges a mnozí další. Parukářům se velmi daří v zemích Orientu. Celá oblast severu Afriky, zejména Egypt, jakož i země Arabského poloostrova a další, včetně Indie a Pákistánu, jsou přímo oázou chovu holubů a parukáři patří k nejoblíbenějším. Holubářství má pro muslimy obrovský význam, který do značné míry koresponduje s pohledem na okrasného holuba v jejich víře, zatímco třeba ušlechtilé psy považují za špinavé a jejich chovu se nikdy v míře jako u nás věnovat nebudou. Holubářství provozují členové královských rodin, včetně vladařů, i zámožní šejkové a obchodníci. Za vynikajícího holuba jsou schopni zaplatit 5 000 až 7 500 dolarů.

Nejméně poslední čtvrtstoletí je nejrespektovanějším chovatelem a posuzovatelem Clint Robertson, z jehož poznatků jsem nejvíce čerpal a rád bych ho více představil. Robertson začal s chovem holubů v roce 1976, kdy navázal na svého otce. První parukáře si pořídil o tři roky později a zakrátko se v jejich chovu vypracoval na přední příčky. Chov holubů je velkou vášní celé rodiny Robertsonových. Manželka Clinta Lynn chová poštovní holuby, nejstarší syn Justin vytvořil jeden z nejlepších chovů pruhových parukářů na světě. Ještě větších úspěchů dosahuje s voorburskými voláči. Syn Max chová mandlové parukáře, ale jeho pravou vášní je západoanglický rejdič, kdežto syn Ty drží výborné krymky. Clint je novým prezidentem Národní kanadské holubářské asociace. Jeho holubi udivují elegancí a vynikajícím poměrem velikosti těla a paruky.

 

Hlavní plemenné znaky

Abychom mohli správně pochopit parukáře, musíme dobře znát jeho standard. Současný vzorník používaný u nás vychází z německé verze, která je v některých bodech nepřesná, nejočividněji při popisu tzv. klobouku, který není popsán správně jako chocholkovitý útvar, nýbrž jako top paruky, barevné rázy neodpovídají realitě a kresba ideálu plemene je rovněž nepřesná. Správným standardem tedy pro nás zůstává ten severoamerický, který vychází z rozdělení plemenných znaků holuba přídělem bodů dle důležitosti. Při bodovém hodnocení, které je uplatňováno ve všech anglicky hovořících částech světa, připadá 20 bodů na horní část paruky (top) a klobouk, 20 bodů na řetěz (přední část paruky) a 15 bodů na hřívu (zadní část paruky), 5 na postavu, 15 na držení těla a figurování, 3 body na oči, 15 na barvu a 7 na kresbu. V této bodové škále nejsou na první pohled zahrnuty některé důležité hodnoticí znaky, jakou jsou tvar a umístění růžic, umístění oční linie, složení a tvar letek, kvalita opeření, kondice a další znaky, které jsou rovněž nedílnou součástí hodnocení.

 

Paruka

Pernatá ozdoba sestává z uceleného a plynule navazujícího souznění čtyř dílčích oblastí, které mají svébytné charakteristiky. Základem jsou tzv. růžice, které jsou umístěny oboustranně v dolní boční části krku. Jsou to drobné kruhovité víry, ze kterých rostou pera paruky všemi směry, nejvíce nahoru a do stran, nejméně směrem dolů. Ideální růžice jsou tzv. bodové, tedy co nejméně nápadné, které dodávají celé paruce iluzi ucelenosti a elegance. Častou vadou jsou růžice svislé či vysoce umístěné. Pera vyrůstající v zadní části paruky nazýváme hříva. Dříve byla hříva velmi úzká, dnes žádáme hřívu velmi objemnou a širokou, vytvářenou velmi dlouhými pery, která paruce zajišťují co nejvíce kulatý tvar. Při posuzování nehotových jedinců velmi často v dolní části hřívy u těla holuba nalézáme nežádoucí výseč. Objemnost hřívy je u moderních parukářů důležitá proto, že i ostatní části paruky jsou široké a jde nám o to, abychom všechny oblasti sladili do jednoho celku. Řetěz je opeření směřující od růžic dopředu. V dolní části je řetěz poměrně utažený, ale přesto přiměřeně objemný, aby se přibližně na úrovni výšky hlavy otevíral. Vzniká velmi žádoucí otevření paruky, pro které mají parukáři zachované vidění okolí. Dřívější plné uzavření paruky je již dávno minulostí. I pera řetězu žádáme co nejdelší a nejhustší. Pera by se neměla na koncích stáčet. Zbývající části nazýváme top paruky a klobouk. Jedná se o oblast při posuzování kvality parukářů asi nejvíce přehlíženou. Klobouk není z bočního pohledu vidět a musíme si připustit, že právě boční pohled nejvíce používáme. Kloboukem nazýváme opeření přirovnávané k lasturovité chocholce, které se zvedá ze zadní části krku. Oblast přechodu klobouku (chocholky) do hladkého opeření zadní části hlavy může být objektem před výstavní přípravy. Podpěrná pírka mohou být zkrácena do té vzdálenosti, abychom docílili ideální šíře a vzpřímení vrcholu (topu) paruky. Protože jsou top paruky a klobouk v korelaci, byly oba tyto znaky umístěny do jedné velmi vysoce bodově dotované kategorie. Klobouk je tvořen mimořádně hustými pery, která končí nad hlavou přibližně v úrovni očí. Jeho pera rozšiřují a ucelují horní část paruky. Klobouk nesmí být asymetrický či vzpřímeně nesený. Peří klobouku by se nemělo stáčet, ale spíše sledovat linii hlavy, přičemž na hlavu nesmí doléhat příliš těsně, ale je nad horní linií hlavy mírně pozvednuté. Za top můžeme označit pera, která se nachází na paruce přibližně nad úrovní hlavy. Délka, ucelenost a vzpřímené držení těchto per, jejich husté rozmístění (objem) a kvalita jsou významné pro hodnocení parukáře. Pera z hřívy i řetězu se sbíhají do topu zcela plynule. U topu parukáře chceme co největší (nejdelší pera), ale i zde existuje hranice. Důležitější než délka per je totiž jejich elegantní a vzpřímené držení. Když bude mít parukář obrovský top, ale nebude ho umět držet (uvolněná struktura), nemá šanci na dobré umístění. Top nejlépe zhodnotíme z tzv. oční linie. Na holuba se díváme zepředu a vidíme, jak vysoko se zvedají pera paruky nad úrovní očí. Zde mají velkou výhodu jedinci s malou hlavou. Tzv. oční linie je jedním ze záchytných a důležitých bodů při posuzování.

 

Velikost těla parukáře

Nelze direktivně konstatovat, jaká by měla být velikost parukáře. Asi před patnácti lety jsem v Německu zaznamenal velký obrat k jemnějším holubům se štíhlou postavou, zejména v ramenou. Nevěděl jsem, zda se jedná o záměr čistě německých chovatelů. Později jsem zjistil, že tento trend přišel ze Severní Ameriky, kde převážil názor, že hrubí a přerostlí holubi nemají žádoucí eleganci. Na druhou stranu jsou k vidění i holubi velmi jemní a celkově nižší, mající k tělu přiměřenou paruku. Ideálem se stala kombinace předností obou těchto velikostních formátů. Velcí parukáři jsou velmi zajímaví a žádoucí. Na výstavách v klecích vedle sebe se velmi dobře prezentují, ale musí si i při výrazné postavě zachovat jemnost, ušlechtilost a odpovídající poměr rozvoje pernatých ozdob vůči figuře. Žádoucí jsou úzká, co nejpřímější (nikoliv šavlovitá) křídla, dlouhé štíhlé tělo, dlouhý krk a vzpřímený postoj. Nad nižšími parukáři zvítězí větší a štíhlejší vždy, ale pokud jsou větší parukáři hrubí v postavách, může výstavu vyhrát nižší, ale proporcionálně vyváženější a elegantnější jedinec.

 

Křídla parukáře

Jsou velmi diskutovanou oblastí. V minulosti velmi dlouhá křídla narušoval výrazně šavlovitý tvar. Dnešní holubi přešli na zcela jinou typologii, ale u mnohých z nich i dnes zaoblený tvar uvidíte. Je logický, neboť tělo je drženo vzpřímeně, zatímco ocas se jemně dotýká země, což vytváří téměř pravý úhel. Úplně rovná křídla jsou v této konstituci neobvyklá. Ideálem jsou co nejpřímější a velmi úzká křídla. Standard hovoří o tom, že parukář je dlouhý a jemný s důrazem na štíhlost. S ohledem na jeho vzpřímené držení těla a tomu odpovídající tvar a délku křídel se dostáváme k tomu, že i detaily jsou pro celkový dojem velmi podstatné. V ramenou je parukář úzký a štíhlý. V ideálu bychom chtěli při pohledu z boku tak nasazená a úzká křídla, aby nezasahovala do linie těla. Znamená to, že vidíme hruď parukáře a teprve za ní ohbí křídel. Kdo zná více plemen holubů, ví, že dosáhnout tohoto úkolu je při tvaru parukáře a při jeho štíhlé postavě téměř nadlidské, přesto se daří. Křídla by měla kopírovat tvar zad a neměla by být nad ně pozvednutá. Cílem jsou taková křídla, která jsou při pohledu zepředu schována za opeřením hrudi nebo jsou vidět, ale jsou tenká jako „nůž“ podobně jako u pávíků. Přestože křídla jsou preferována co nejužší, bývají dost výrazná, zvláště u starších jedinců.

 

Elegance

V minulosti byl parukář kompaktním holubem s poměrně silným tělem, s těžkými křídly a krátkým krkem. Dnes je tělo dlouhé, jemné a štíhlé. Vysněný parukář je mírně zvětšené střední velikosti a má dlouhé, utažené, štíhlé tělo. Délka postavy není na úkor výborného celkového dojmu, neboť držení těla je vzpřímené, a z délky tak vzniká opticky výška. Kolmice spuštěná z růžice prochází prsty. Holub tak není velmi dlouhý, nýbrž velmi vysoký. Konce křídel se nekříží, ale dotýkají se na ocase. Mohou dosahovat až k jeho konci. Křídlo by mělo tak dobře krýt postavu, že z žádné strany by neměla být vidět ramena. Hruď, dolní hruď a záda by měly být velmi dlouhé. Z bočního pohledu vyniká vznešeně pozvednutá a jakoby vystupující hruď. Co nejdelší krk by měl být v korelaci s délkou těchto partií. Nejužší část parukáře se nalézá hned pod parukou u nasazení krku. Aby parukář mohl být tak vysoký, musí se nohy nacházet přesně pod růžicemi (při pohledu z boku). Korelačně žádáme delší nohy, ale spíše hovoříme o přiměřené délce. Když je délka krku, nohou a těla v korelaci, parukář velmi elegantně předvádí kvalitu svého postoje. Postoj je mírně podkleslý, hrdý a elegantní, jakoby lehký, zvláště u výletků, s důrazem na přenos hmotnosti na špičky prstů. Nohy jsou umístěny co nejvíce vpředu. Eleganci dodává též prodloužené opeření v oblasti dolní části těla a běháků.

 

Oči

Samostatnou kategorii zasluhují oči, které by měly být vždy perlové. Jenže pod očima u parukářů dochází k zákresu bílého a barevného opeření a určité množství jinak pěkných holubů tak má oči buď tržené, nebo dokonce vikvové. V Německu jsou vady očí přísně trestány, zatímco v anglicky hovořících zemích je za vadu zbarvení jednoho oka postih asi jedním bodem, u obou očí vikvových je postih asi tříbodový. Z toho plyne, že zbarvení očí je stěžejním kritériem až úplně na konci, při výběru šampionů. Mandloví – jakožto nositelé vícebarevného opeření – mají s čistotou očí potíže téměř vždy.

 

Zbarvení

Parukáři se dodnes chovají jen jako bílí nebo barevní a v tomto případě je obligátně zdobí tzv. mniší kresba. Sestává z barevného opeření, přičemž bílá je pouze hlava, 6 až 10 ručních letek a ocas s oběma krovkami. Kresba na hlavě prochází pod zobákem a potom blízko pod očima, u tygrů by měla být zachována, u stříkaných nikoliv. Nejstaršími rázy jsou červení, žlutí, bílí, černí a stříkaní. Po nich následovali modří a stříbřití. Kolem roku 1970 začal boom šlechtění a uznávání nových rázů, o který se zasloužili severoameričtí chovatelé v čele s Harrym W. Alexanderem. Jejich přičiněním byla barevná škála rozšířena o mandlové (faktor přenesen z mandlových rejdičů), hnědé, žlutohnědé, opálové, červeně plavé, žlutě plavé, redukované (faktor přenesen z modenů), qualmond, kite, de roy, mléčné (z pávíků), indigo, andaluské (z rejdičů long faced) a další. V našich chovech se z těchto vzácností nejvíce uplatnili mandloví a také modří bezpruzí, jejichž další bytí je ovšem ohroženo.

 

Způsob chovu

Clint Robertson hned po chovné sezoně, tedy v červenci, rozdělí chovné holuby dle pohlaví, aby do výstavní sezony výborně přepeřili. Kvalitu výsledného opeření ovlivňují genetické dispozice, umístění holubníku, parazité, krmná dávka, kondice a vlhkost. Jestliže některé z těchto oblastí nefungují správně, nelze počítat s úspěchem na výstavách. Chovnou sezonu nezačíná Clint příliš brzy, ale možná je to tím, že žije v drsnějších klimatických podmínkách. Začíná párovat počátkem dubna, přičemž oba jedinci v páru nemohou vykazovat stejnou chybu. Před sestavením párů zapíše na zvláštní papír holubice a na druhý holuby a dlouze přemýšlí, jaké chovné páry na tuto sezonu sestaví. Základem úspěšného chovu jsou holubice. Z nich získáte výborné samce. Clint si všiml, že chovatelé, kteří vyhrávají výstavy s holubicemi, bývají dlouhodobě úspěšní. Doporučuje vyřadit všechny holubice, které nejsou dobré matky nebo mají špatnou snůšku. I samce, kteří mají potíže s oplozeností vajec a odchovem mladých, je výhodnější vyřadit. Úspěch v chovu parukářů je založen na mladých holubech. Jestliže je nemáte, chov nepůjde dopředu. V praxi tak získáte od průměrného páru, který výborně odchovává, časem lepší mláďata než po špičkovém páru, od kterého holoubata získáváte jen s velkými těžkostmi. Chov Clinta je každý rok z 50 až 60 procent založen na mladých holubech. Jestliže jsou mladí lepší kvality než rodiče, tak rodiče již nemají v chovu co pohledávat. Chov doporučuje provozovat výhradně s jedinci, kteří mají některý plemenný znak v mimořádné kvalitě, přednost dáváme vynikajícímu typu a kvalitní paruce před barvou a kresbou. Clint každý rok sestavuje nové páry bez ohledu na to, jak kvalitní odchovy daly páry v předchozím roce. Před sezonou doporučuje o 2 až 4 cm zkrátit peří ocasu a letek parukářů. Pro odchov využívá jako chůvy americké výstavní a poštovní holuby. Parukář je sám schopen výborného odchovu holoubat, chůvky však umožňují proces zefektivnit. V případě, že parukáři obstarávají odchovy sami, osvědčily se metody tzv. boxového chovu, kdy je pár během hnízdění umístěn do samostatné kóje. Oblíbený je i tzv. volný chov, kdy parukáři nasedají jako jiná plemena, ale v tom případě se vyplatí dobře zakrýt část budníku, ve které sedí na vejcích. V mnoha chovech je provozován úspěšný odchov na zemi v banánových krabicích. Parukář v nich má naprostý klid a nerušeně sedí na vejcích a stará se o mladé, která kroužkujeme kroužkem č. 8. Parukáři potřebují k chovu více místa než většina středních plemen a bezpochyby také suchou podlahu a sedačky. Podlaha je zpravidla pokryta vrstvou hoblin.

 

Posuzování parukářů

Nejlépe se osvědčilo jejich hodnocení ve voliérkách nebo klecích umístěných vedle sebe ve výšce asi 140 cm nad úrovní podlahy, tedy tak vysoko, aby se parukáři nebáli posuzovatele. Hodnocení ve voliérách provádíme na speciálních výstavách i v České republice, ale klece jsou umístěny příliš nízko (asi 90 cm) a parukáři v nich nejsou jistí. Základem pro jejich posouzení je to, aby se nebáli a vykázali velmi vzpřímený postoj s napřímeným a kompaktním utažením objemné paruky, což je bezpochyby snazší, když se nedívají na posuzovatele. Po vložení parukářů do výstavní voliérky by měl posuzovatel odstoupit. Hodnotit začíná až po uklidnění holubů, k holubům přistupuje klidně. Každý parukář by měl být hodnocen též v ruce, kdy sledujeme kondici, dále si všímáme klobouku, letek apod. Chovatele parukářů sdružuje v České republice Klub chovatelů strukturových holubů. Nejbližší příležitost ke zhlédnutí výborných jedinců nabízí blížící se Evropská výstava parukářů, která se uskuteční v lednu 2014 ve Francii.

Autor článku: MGR. BC. ALEXANDR VESELÝ (email: ave.com@seznam.cz)

Autor úvodní fotografie: CLINT ROBERTSON

Zdroj: https://www.ifauna.cz/holubi/clanky/r/detail/7201/nejznamejsi-holubi-3-parukar

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 




* PŘEKLADAČ / TRANSLATOR *


CHOVATELSKÉ POTŘEBY

hradsky-sunk.png


ČSCH

cesky-svaz-chovatelu-logo.png


DOPRAVA ZVÍŘAT

privez-banner240x240.jpg


IFAUNA

ifauna.png


PINTEREST

muj-pinterest.png


POČASÍ

Počasí Zvole - Slunečno.cz


PODESTÝLKY

granofyt.jpg


ZEMĚKOULE



Statistiky

Online: 32
Celkem: 2403288
Měsíc: 26092
Den: 1130